Hlas Kanady 12: Skoro jako burlaci na Volze. Tedy na Wheaton River
Využíváme den volna ke sjezdu řeky Wheaton River nedaleko od nás. Vzdušnou čarou je to jen pár kilometrů – přes kopec. Ale protože se přes ty kopce a hory nedá přejet, najedeme si křece autem tam a zpět kolem 120 km. Na Kanadu je to kousek :)
Sjet divočejší vodu je náš cíl už delší dobu. Kromě Yukon River jsme měli v plánu ještě nedalekou Watson River. Přeci jen olej na jezerech žádny velký odvaz není.. teda nejsou-li pořádný vlny. Důkladně se na jednodenní výlet připravujeme a vyrážíme v předvečer, abychom brzo ráno sedli na řeku, během dne dopluli na Benett Lake a přes jezero dalších pár hodin pádlování do Carcrossu, odkud to pak máme už jen kousek domů. Úkol zněl tedy jasně…
Vyrážíme v podvečer s naloženým Dodgem a kanoí na střeše. Předpověď neslibuje zrovna azuro, ale navzdory předpovědi se večer ukazuje sluníčko, takže nám už snad nic nebrání v cestě. Snad jen naše obavy… Máme s sebou snad vše, dokonce obě pádla :)), záchranné vesty, jídlo, dostatek oblečení na převlečení, kdybychom se NÁHODOU udělali, šéf nás dokonce vybavil satelitním telefonem. Prej kdyby něco…
Kousek od mostu přes Wheaton River na krásném místě u řeky jsme se „utábořili“. Auto nám slouží nejen jako dopravní prostředek, ale i jako střecha nad hlavou. Bez zadních sedaček je tady místa královsky, nepotřebujeme žádný stan. Ani medvěda se nebojíme. K večeří dáváme „bavorské“ klobásky na ohni a salát. Řeka příjemně hučí, oheň spokojeně praská. Z mraků vykukuje sluníčko. Svými posledními paprsky v tomto dni se s námi loučí a osvětluje vrcholky hor a ohnivě zbarvuje i mraky. Parádní večer. K ohni si každý bereme knížku a je nám fajn…
Tahle pohoda možná není úplně na místě, když nevíme, co nás čeká druhý den. Sluníčko z podmraků nás ze spacáků sice netahá. Hlavně, že neprší a ráno je na yukonské poměry celkem teplé. Vaříme kafe a čaj, posnídáme sladké mrkvové mufínky. Pak balíme vše potřebně na cestu: každý dvě sady náhradního oblečení, jídlo, vodu, vesty a takový ty další nepotřebný drobnosti jako loď, sirky, telefon, whisky…
U mostu přes Wheaton nás vítá pejsek, který bydlí nedaleko. Vrtí ocáskem, takže kamarád :-) Vlastně ale nechápeme, jak tady může někdo bydlet. Z hlavní silnice je to nějakých 40 km po prašný hrbolatý silnici a do nejbližšího obchodu kolem 80 km. Vzpomeneme si na rakouskou kauzu Fritzl a říkáme si, kolik takových rančů tady na konci světa může být… To ale patří jinam.
Loď už je na vodě. Všechny věci jsou ve dvojitých pytlích a přivázené k lodi. Sudy nemáme, tohle musí stačit. Voda se mi zdá nějaká moc rychlá. A taky mokrá a studená. Fuj. Brr. Modlím se, abychom se neudělali hned na začátku. Lukáš mě uklidňuje, že to není tak hluboký a když tak máme náhradní oblečení a za chvíli jsme na jezeře a odtud už jen kousek domů.
Důležité je ještě dodat, že na tom jezeře Benett jsou obvykle velké vlny, takže budeme muset jet podél břehu,aby nás nějaká „vlnka“ nepřeklopila. A když, tak být blízko u břehu a rychle se zachránit na břeh. Prý stačí pár minut v týhle ledárně a… Den před odjezdem nám Fritz (kolega Holando-kanaďan) a šéf Chuck vyprávěli několik „veselých“ příběhů o yukonských vodách a vodácích a jejich neveselých koncích :O( Nebojíme se vlka nic. Ani medvěda (máme bear spray).
A nejednou sedíme v lodi. Já vepředu a Lukáš vzadu. Prý mu mám hlásit zepředu kameny, stromy přes vodu, peřeje a tak. Źe prý líp vidím. :o)) S vytřeštěnýma očima hlásím: bacháá kamenýý, dopraváá, doleváá. Proud nás nese rychle. Občas škrtneme. Naštěstí se všem velkým šutrům v řece vyhýbáme, ale já už teď vím, že to nedopadne dobře. Chvíli se voda uklidní. Lukáš na mě cosi volá, že háček to musí vepředu pořádně háčkovat. Kurňa a já si necha háčkování doma :-))) Prej mám taky řídit. Když najednou je před námi další peřejka. Voda se zrychluje. Zase škrtáme. A teď další kámen. Lukáš na mě cosi volá, že musíme být rychlejší, než voda, aby si ona nehrála s námi, ale my s ní a kočírovali to. Já ze strachu kašlu na jeho řeči, kašlu na nějaký háčkování a držím se oběma rukama lodi. Další kámen, hup hup a už jsme ve vodě. Voda řeže jako žiletky. Je studená jako sviňa. Naštěstí se řeka hned uklidní, kontrolujeme všechny věci, pádla, loď a snažíme se dostat ven z vody na břeh. Sakra, to byla rychlost. A taková kaltna. Ani moc nenadávám. Jen se klepu jako ratlík. Rychle měníme oblečení, abychom se zahřáli a neprochladli. Dáváme malou přestávku a jedeme dál. Pár minut na cestě a hned skončíme ve vodě. Hmm, dobrý začátek. S Lukášem si opakujeme, co má kdo dělat a plujeme vstříc řece.
Klidnější úsek se opět mění v horor. Velkému kamenu uprostřed proudu se vyhýbáme. Asi jsme tentokrát byli rychlejší, než řeka. Uff. Další úsek za sebou, ale takhle se to střídá dalších pár minut. Za zatáčkou vidím, že v dalším ohybu to nějak vře. Jenomže v tom bublajícím proudu vlevo je i kmen přes vodu. Vpravo to nejde, protože tam je málo vody. A i kdybychom chtěli, proud nás unáší zákrutou. Cítím pod lodí, jak občas zavadíme o kámen. Upřeně sleduju stromy před náma. První zdárně míjíme a jen se o něj otíráme. Druhý strom je už před námi. Já nevím co dělat, tak se držím oběma rukama lodi. Lukáš něco řve zazadu. Já ho už nevnímám a jen se připravuju na náraz. Snažime se kmen objet. Jenomže proud nás strhává pod něj. Překlápí loďku a během pár minut jsme zase ve vodě. Lapám po dechu. Voda je zatraceně studená. Do hajzlu, nadávám. Snažíme se držet potápějící se kánoj se kterou plavou dva pytle s věcma a vodotěsný kufřík s telefonem a foťákem. Cestou prosvištíme nějaké roští a větve. Musíme se dostat na druhou stranu, kde je přístupnějsí břeh.
Pádla! Kde jsou pádla? Ani jeden nemáme pádlo. Sakra. Já jedno zahlédnul, jak mizí v další zatáčce, jenomže se potřebujeme dostat na břeh a zachránit aspoň sebe a loď.
S drkotajícíma zubama vylézám z řeky. Loď plná vody je konečně na břehu. Všechny saky s věcmi i kufřík naštěstí taky. Lukáš se vrhá zpět do vody hledat ztracená pádla. Jedno se našlo. Hurá. Druhé je možná už v Benettu. Snažím se převlíct, ale ani nemám sílu. Jen se klepu. A ustrašeně koukám na Lukáše, jak hledá pádlo. A zpět na loď. Hledám suché věci v pytli. Jo, je to fakt v pytli. Sak je protržený a moje věci durch mokré. Jedna sada oblečení z předchozího koupání a ta druhá suchá teď taky. Říkám Lukášovi, že běžím k autu a pak se vrátím. Jenže to je daleko a za tu dobu budu zmrzlej na kost. Naštěstí se podělím s Lukášem o jeho oblečení, které přežilo. Rozdělávám oheň a Lukáš se mezitím vrhá zpět do řeky hledat ztracené pádlo. Hlavně ať se mu nic nestane. Jestli ho najde nebo ne, já vím, že dál už nejedu. Nenašel...
Suchého dřeva je dostatek. Naštěstí sirky přežili v suchu, takže zanedlouho se ohříváme u ohníčku na břehu Wheaton River obklopeni horami nepropustnými lesy, srázy. Jsme na konci světa. V divočině na Yukonu. Oba šťastní, že jsme přežili. Pár odřenin na čele a na nohách je nic… Sedíme u ohně, který krásně hřeje a občas zapraská. Kouř mi teď vůbec nevadí, teple ovívá naše tváře. Oba zadumaně zíráme do ohně. Takže co dál?
Jen s jedním pádlem se jet nedá. Další suché věci už nemáme. A mě na vodu už nikdo nedostane. Aspoň dneska ne. Dvakrát a dost. Stačilo mi to a Lukášovi taky. Myslím, že i on je rád za to ztracené pádlo, a že se nemusí rozhodovat, jestli jet dál. Pokračovat nebo nepokračovat. Toť otázka, která má ale jednoduché řešení. Dál nejedeme a jdeme nazpět. Vezmeme loď a podél břehu půjdeme k mostu, kde máme auto. Jenomže…
Samotná loď je celkem lehká, když ji neseš pár metrů od auta k vodě a ne dva kilometry. K tomu v ní jsou dva pytle s mokrým a nacucaným oblečením. Máme skvělý nápad, že prostě dáme loď na vodu a potáhneme proti proudu řeky. Easy. Já bych šel nejradši proti proudu času a viděl se spíš někde na hoře na hoře, než tady dole u řeky.
Jenomže tohle jenomže má taky svoje „jenomže“. Břeh je dost mělký a často drhneme o kameny. Někde je břeh zarostlý takže táhneme loď přes nebo pod větvema. Jinde je zase pár metrů sráz do řeky, moc velký proud nebo zarostlý a nepropustný břeh. Tak přemýšlím, co by bylo větší zlo, zda pokračovat nebo se vrátit.
Chvíli loď neseme lesem, chvíli táhneme po břehu, pak táhneme po vodě. Vzpoměl jsem si na burlaky, jak na Volze táhly lodě. Nevím, jak se cítili oni, ale my jsme toho měli celkem dost. A takhle dokola. Vytáhnout loď z řeky. Nést, táhnout, tlačit proti proudu, drát se a klestit si cestu s lodí křovím, bořit se v močálech, podlézat stomy, brodit se ve vodě. Prostě neskutečná sranda, kdy se smějeme, zuříme, nemluvíme, rezignujeme…
Do varu a zpět do nálady nás dostane, když proud ve vodě je tak silný, že voda začíná cákat do táhnoucí lodi, ale vytáhnout ji není možné, protože na břeh to jsou dva metry. Takhle pomalu se blížíme zpět k mostu. Dolu to šlo tak rychle a nahoru se dřeme jako ti burlaci na Volze… Vlastně na Wheton River.
Most z dálky vítáme a jsme šťastni, že jsme zpátky. Někdy není důležitý cíl cesty, ale cesta samotná, i když zdoláte jenom její zlomek. A co z toho plyne?
Že i cesta může být cíl...
Pro hlas Kanady zmožení burlaci Honza a Lukáš
Fotogalerie k článku na rajčeti: Burlaci na Wheaton River