Cesty severu: Den dvacet devět – Banf, Lake Luise a Revelstoke
Cesty severu: Den dvacet devět – Banf, Lake Luise a Revelstoke
Znáte ty rána, kdy se vám z pelíšku nechce? A právě takové ráno jsme dnes měli. V teple hostelu Same Sun v Banfu bylo prima. Hezký pokoj s plynovými krbovými kamny dělal příjemnou atmosféru. Jen Olinka to moc neocenila, ta může spát kdekoliv :-) Přemáháme svoje peřinky a jdeme na tzv. kontinentální snídani, což bývá obvykle toast, máslo, marmeláda a kafe. A podobné to bylo i tady.
Počasí nám nepřeje. Celé Rocky mountains jsou v mracích, které nám nadělují časté sněhové přeháňky. A dnešní den nevypadá jinak. Ale rozhodně slibuje dost zážitků…
Projíždíme městem Banff, které oproti ospalému Jasperu působí pyšně, s mnoha obchody, motely, luxusními hotely, širokými ulicemi. Městečko Banff je turistické komerční středisko stejnojmenného národního parku, nejstaršího v Kanadě. Skalnaté hory se nám schovaly v mracích, volíme městskou turistiku. Hlavním cílem je Hotel Springs, o kterém jsme dříve hodně slyšeli.
Toto hotelové sídlo v novogotickém stylu bylo vybudováno v roce 1888 a souviselo se stavbou Kanadské pacifické železnice (Canadian Pacific Railway). Dráha měří 4700 km a vede z Vancouveru od tichomořského pobřeží na východ do Montrealu. Než přišla silnice, byl vlak jedinou spojnicí do hor.
Luxusní sídlo bylo svého času největším hotelem na světě a dodnes působí monumentálně a magicky. Komplex je historickou památkou, je tedy možné si projít 3 patra hotelu, která jsou přístupná široké veřejnosti. Četný personál v uniformách je očividně zvyklý na obyčejné lidi - turisty, rádi poradí kudy kam, nechají vás nakouknout do různých salónků, sálů, barů apod., Zajímavostí je, že hotel se začal stavět, oproti původním plánům a projektu, otočený o 180 stupňů a hlavní stavbyvedoucí už s tím nemohl nic dělat. Personálu v kuchyni se tedy naskytl nečekaně krásný pohled na řeku a hory. Vskutku chvályhodná zaměstnanecká politika :) Nechali jsme se okouzlit velikostí a luxusem Banff Springs Hotelu. Pro zajímavost se Lukáš vyptal na cenu: nejlevnější pokoj mimo sezónu za 250 dolarů za noc (téměř lidová cena, že…), luxusní za tisíc a prezidentské apartmá za tři tisícovky. Nó, nekoupili jsme to…
Z Banffu se vydáváme do stejně turisticky vykřičeného centra do Lake Louise mimo dálnici po vedlejší silničce nabízející krásné výhledy, odbočky k zajímavým místům a informační tabule. Ne však dnes s padajícím sněhem. Jestli jste někde viděli aspoň jeden obrázek z Rocky Mountain, tak to bude pravděpodobně jezero Louise se štíty Sklaistých hor. My jsme ale měli smůlu, většina vrcholů se schovala v mracích. Necháváme auto na velkém poloprázdném parkovišti a jdeme se podívat na jezero. Krásu jezera trochu zastiňuje další z předimenzovaných monstrózních hotelů Chateau Lake Louise postavený podobně jako předchozí Springs Hotel za účelem expanze železnice. Tenhle komplex už nepůsobí tak pohádkově, ale připomíná svojí nepatřičností krkonošské obří hotely.
Dost už staveb. Na chvíli přestává sněžit a z podmraků prosvítá sluníčko. Vydáváme se na malý výlet asi 3 km zasněženou cestičkou k Agnes a Mirror Lake. Připadáme si jako o Vánocích – sněží, pod nohama křupe čerstvý prašan. Pohoda. Z Lake Lousie míříme po transkanadské magistrále asi 200 km do Revelstoke.
Tahle dálnice je hlavní spojnicí západu a východu Kanady vedoucí přes Rockies. Sněžení zesiluje a každým nastoupaným metrem je víc a víc sněhu. Teprve tady nám připadají zajímavé cedule, kde se píše Nezastavovat, lavinová oblast (Avalanche area), i když na Yukonu podobných značek bylo taky dost. S přibývající sněhovou pokrývkou to má teprve smysl. Holé svahy bez stromů napovídají, že je tady lavina běžným jevem. Na webu horského vůdce Janka jsme se dočetli, že v zimě vozí kamioňáci v kabině zapnutý pípák (lavinový vyhledávač), docelasranda. Často se tady čeká na odstřely lavin nebo odstranění sněhu několik hodin, někdy se zavře celý úsek. A objízdné trasy vedou oklikou stovky kilometrů. Takovou zimu tu ještě nemáme, ale projíždíme obdobím, které je začátkem takové zimy. Hustě sněží a mrzne.
Vyjíždíme z města Golden, kde se staví nové zimní středisko. Nabíráme výšku táhlým stoupáním. V pravém pomalejším pruhu jde jet osmdesátkou, levá lajna už je zasněžená, dělají se koleje. Ve zpětném zrcátku pozoruji, jak mě dojíždí stříbrný golf. Chvíli je za mnou, chvíli se mě snaží předjet, ale levý pruh je plný rozbředlého sněhu. Zkouší to i černý Jeep. Navzájem se asi hecujou, kdo mě předjede, střídají se v pokusech. Pak se golf konečně rozhoupe. Pomalu mě dojíždí, hodí blinkr. Já se držím ve svých kolejích osmdesátkou. Stačí zavadit o kraj a hned se rozhodí celé auto. Nadávám, co blbne s takovým autem, že zas tak pomalu nejedu, tak dělej předjeď mě už. Ubírám, aby mě předjel, už je skoro na mojí úrovni a periferně ho vidím přes okýnko vedle sebe. Najednou auto zmizí. Rychle mrknu doleva a do zpětného zrcátka. Golf tancuje za mnou po zmrzlé a zasněžené silnici, točí s dokola. Ty vole co tam dělá, von se vybourá, křičím. Brzdím. Náhle sebou auto flákne do levého příkopu, lítá kolem něho sníh, jak drhne o svah. Do hajzlu, vysekal se, běduju. Zastavuju auto. Volám na nechápající Olču a Lukáše, jdeme jim pomoct. Křičím rychle!, jdeme, nesnáším pohled na krev, Oli, možná budeš potřeba.
Vybíháme z auta a utíkáme nějakých sto metrů k nehodě. Vedle hned zastavil černý Jeep a jeho řidič, starší pán už pomáhá ven posádce. Auto leží na boku a trčí z příkopu. Držím dveře, aby mohli ven. Je to mladá holka, celá bledá. Něco tady syčí, volám na řidiče quickly, please! – rychle prosím. Pán nechápavě opáčí, no slowly (pomalu). To co syčí doufejme jen voda na horkém výfuku. První holka je venku, vypadá v pohodě. Ještě jedna. Seskakují z boku otevřenými dveřmi. Je taky OK. Uff. Někdo volá policajty. Převracíme auto na čtyři, aby holky mohli pro auta pro bundy a zapomenutou botu. S autem není možné vyjet, je zapíchnuté v příkopě v hlíně a sněhu, skla jsou na straně vymlácená a to drhla bokem jen o hlínu, o svah. O pár metrů dál je místo rigolu skála a kameny. Ptáme se, zda můžeme ještě nějak pomoct. Pořád hustě sněží a je zima. Obě pasažérky malého golfu jsou bílé jako stěna. Měly velké štěstí. Nejradši bych tý řidičce dal pár facek. Klidně mohla smést ze silnice jiný auto nebo nás.
My tady už nic nezmůžeme, odcházíme zpět k autu. Vše dopadlo dobře. Cestou diskutujeme o tom, co bychom dělali, kdyby to bylo horší, co bychom mohli a nemohli udělat. Opět zpomaluju, protože před námi blikají majáčky. Další auto skončilo mimo silnici. Terénní nissan s přívěsem je naplácnutý na skálu. Pomalu projíždíme kolem a pokračujeme dál. Všichni jsme se shodli, že by bylo dobré si udělat nebo obnovit kurzy první pomoci. Jedu opatrněji. V tomhle počasí není kam spěchat.
Střídají se táhlá stoupání a klesáním s průjezdy přes horské průsmyky. Projíždíme časté tunely a lavinové zábrany. Značkám upozorňujícím na lavinovou oblast už nevěnujeme pozornost. Občas jedeme souběžně, míjíme nebo podjíždíme železniční trať s dlouhými vlaky. Oli je ve svém živlu a je, na rozdíl ode mne, z přívalu sněhu nadšená. Stmívá se, je špatně vidět. Stále chumelí. Ve stupáních mě předjíždějí rychlejší osobáky a kupodivu i kamióny. Jedu v koloně aut a na to jaký je počasí nejedu pomalu. Z náklaďáků stříká břečka smíchaná se sněhem a kamínky. Plesk na sklo. Už abychom byli v Revelstoke, pomyslím si. Neřídí se mi dobře.
Přejíždíme Rogers pass 1321 m. Na vrcholu stoupání je odpočívadlo a před ním značky pro kamiony, že jsou tady povinni zastavit a zkontrolovat brzdy. Stojí tady asi pět náklaďáků. Jsme na nejvyšším místě. Teď už to snad bude jen kousek dolů. Přede mnou žádné auto, nemám se koho držet ve tmě a fujavici. Jedu pomalu, nahoru a dolů v serpentinech. Míjíme několik sanitek a hasičů jedoucích nahoru. Začínají mě dojíždět náklaďáky. Jeden předjíždí. Je to opravdu nepříjemný pocit, když nevíte pořádně, kam jedete, do toho je vedle stříkající monstrum. Čekám, kdy se zepředu vyřítí auto. Je přede mnou a konečně trochu vidím, kam mám jet. Najednou začne předjíždět další. V zatáčce, jako by nic! Musí se domlouvat vysílačkami s těmi před sebou, jestli mají volno, jinak by to nebylo možné. Jsem sevřený mezi kamiony, držím se v dostatečné vzdálenosti těch přede mnou, aby posypová drť nadobro nevymlátila už takhle popraskané přední sklo. V zrcátku vidím dalšího šíleného řidiče s návěsem, co předjíždí kolonou za mnou, mě i ty přede mnou. Šílenci, tihle řidiči. Klesáme, jsou vidět světla města, ze sněhu už je jenom břečka. Jsme v Revelstoke, padá mokrý sníh. A já jsem šťastný za konec cesty.
Přemýšlíme, kam složit hlavu. Dneska to na spaní veku asi nebude. Ptáme se ne ceny ubytování v motelech a hotelu. Vše kolem stovky za pokoj, což se nám zdá dost. Jedeme se podívat za město na kempy. Třeba tady bude nějaká chatička nebo přístřešek. Stoupáme po vedlejší silničce. Sotva jedeme, kola se protáčejí v několikacentimetrové vrstvě sněhu, ke kempu je ještě daleko. Kontrolujeme ještě záchodky, že bychom vyskládali věci z auta sem a spali uvnitř. Mokré vločky jsou nepříjemné. Volíme spaní v hostelu od stejného řetězce jako včera – Same Sun. Děláme těstoviny s omáčkou a párkem v malé kuchyňce a po vínku uleháme do malého pokojíku.
Snovou zasněženou noc vám přejí Honza, Lukáš a Oli